testovací stránka

PROJEKT 2019

1. TÝDEN – STARTUJEME

Co si uvědomit předtím, než začnete – Který typ psavce jste? – Jak vybrat ten správný žánr – Co když už dané téma někdo zpracoval? – Psát jen o tom, co známe? – Co když je téma pro vás příliš těžké (ale stejně o tom chcete psát)? Analýza (nikoli paralýza) – Co když nemáte vůbec žádné téma? – Zázračný šuplík

Cílem dnešního startovacího článku je uvědomit si, jaké téma je pro Vás to pravé. Nejdříve je třeba si ujasnit pár věcí.

Co si uvědomit předtím, než začnete

Možná máte silvestrovskou kocovinu a jen pár funkčních mozkových buněk – ostatní ještě leží omráčené. (I když doufejme, že se v průběhu čtení tohoto článku několik dalších ještě probere.) Začneme tedy jednoduše.

Jste pravděpodobně doma, anebo prostě někde v teple, a to je ideální čas promyslet si některé otázky, které souvisí s napsáním knihy.

Například: Proč – nebo ještě lépe – pro koho chcete psát knihu?

Můžete psát jen tak pro radost, sami pro sebe, jak se říká – „do šuplíku“, aniž byste měli v úmyslu to kdy někomu ukázat. Já jsem takto psala spoustu let, než jsem pocítila potřebu se o své psaní začít dělit.

Můžete psát pro své blízké, pro rodinu a pro přátele. Třeba si pak nechat v nějakém knihařství pár výtisků svázat – může to vypadat například tak jako na tomto obrázku – a mít z toho hezký dárek pod stromeček. (Já si knihy takto sama pro sebe vážu vždy, i ty, které posléze vyjdou knižně.)

A můžete psát i s úmyslem oslovit velký počet čtenářů – svou knihu tedy vydat v nakladatelství.

Psaní by ale mělo být přinášet radost v každém případě.

Který typ psavce jste?

Překvapivě často se setkávám s otázkou: Jak mám vybrat téma pro svou knihu? Bylo by chybou si myslet, že všichni máme o tématech naprosto jasno.

Jsou tři druhy lidí:

Jedni cítí nutkání napsat příběh, který se jim už dlouho honí hlavou. Myslí na něj před usnutím, o hodinách ve škole (někdy i o přestávkách!) či v práci při poradách. Rozvíjejí hlavní myšlenku, hrají si s tím, o čem by tak mohl příběh být, kam by mohl vést, a prožívají ho natolik, že ho nakonec potřebují napsat. Zkrátka příběh si vybral je, jako hůlka svého kouzelníka v Harry Potterovi, a každý odpor jeho napsání je marný.

Druhou skupinu lidí trápí psací promiskuita. Každou chvíli je napadá nějaké téma, které by bylo zajímavé zpracovat. Nedaří se jim však u nějakého zůstat a věnovat se mu do hloubky. Anebo nevědí, které z těch, o nichž přemýšlejí, si vybrat. A tak mezi nimi přeskakují bez ladu a skladu, aniž by se nějak zvlášť posouvali vpřed.

A pak jsou lidé, kteří se jednoho dne rozhodli, že by rádi napsali knihu – jen (ještě) nevědí, o čem. Takových lidí je více, než byste čekali. A ti si kladou otázku, jak to správné téma najít.

Kam patříte Vy?

Jak vybrat ten správný žánr

Podle Stephena Kinga, autora mnoha bestsellerů včetně skvělé knihy O psaní, si nejspíš volíte žánr, který sami rádi čtete. „Pokud jste fanoušek science fiction, je naprosto přirozené, že budete chtít psát science fiction. … Pokud se vám líbí detektivky, budete chtít psát detektivky, čtete-li milostné románky, budete přirozeně chtít napsat pár svých. Na tom není nic špatného.“

Špatné podle něj naopak je vybrat si téma jen proto, že nejspíš udělá dojem na přátele či příbuzné nebo proto, že to podle Vás přinese peníze.

Může se ale stát, že se oblíbený žánr Vás jako čtenáře a Vás jako spisovatele může lišit. Miluju sci-fi a fantasy, ale dlouho jsem psala jen příběhy ze skutečného života či pohádky. Do fantasy jsem se pustila až teď, kdy cítím, že jsem k tomu dozrála.

King však má pochopení i pro tento druh psavců. Jak říká: „Pište si, co chcete, pak tomu vdechněte život a dodejte tomu jedinečnost tím, že do toho přimícháte své vlastní zkušenosti s přátelstvím, vztahy, sexem a prací.“

Teorie je samozřejmě hezká, ovšem důležitější jste VY a VÁŠ příběh. Pojďme si zkusit jedno praktické cvičení, které Vám ukáže, jakým směrem se vydat.

CVIČENÍ:

Krok #1

Zamyslete se nad tím, co je hnacím motorem vašeho příběhu.

Je to hlavní postava? Pak si ji představte, jako by tu stála před Vámi. Její přátele, rodinu, případné nepřátele. A o co usiluje. Co jí v tom brání. Vžijte se do daného prostředí, prohlížejte si barvy a tvary, poslouchejte v duchu zvuky a prožívejte vůně.

Nebo je vaším hnacím motorem nějaká konkrétní událost, na které bude příběh stát? Požár na lodi? Pád letadla? Vypuknutí války mezi dvěma královstvími? Představujte si co nejpodrobněji, co byste o tom chtěli sdělit. Bude mít Vaše vyprávění jen jednu hlavní postavu, nebo víc? A jaké?

Nebo chcete zpracovat nějaké společenské či psychologické téma? Drogovou závislost? Rozvody? Nevěru? Sourozenecké spory? Okolo čeho by se Váš příběh mohl v rámci daného tématu odvíjet konkrétně?

Krok #2

Poté, co jste si toto promysleli, vezměte si blok a tužku anebo se usaďte před počítač. Teď na chvíli zavřete oči a představte si, o čem byste chtěli psát. Nechte myšlenky volně plynout. Představujte si, jak ten příběh začínáte, jak pokračuje, a jak by mohl končit. Stačí vše jen ve velmi hrubých obrysech.

Krok #3

Otevřete oči a vše, co Vám se za těch pár minut vytanulo na mysli, si úplně nezávazně zapište. Nemusí to působit nijak souvisle ani smysluplně. Klidně nechte, ať se vynoří třeba tři příběhy najednou.

Krok #4

Teď si to, co jste sepsali, po sobě přečtěte. Pokud se vynořilo témat víc, zamyslete se nad tím, do kterého se vám nejvíce chce pustit. Dovolte své intuici, aby si to „osahala“. Nemusíte se rozhodnout dnes. Důležité je, že jste o tom začali přemýšlet takto systematicky.

Co když už dané téma někdo zpracoval?

Může se samozřejmě stát, že máte chuť psát o něčem, co už zpracoval někdo jiný. Spousta děl se podobá spoustě jiných, v tom není problém. Důležitý je styl psaní. Dva lidé nikdy jedno téma nezpracují stejně. Samozřejmě byste se neměli rozhodnout napsat příběh o kouzelnickém chlapci Henrym, který má jizvu na levé tváři a navštěvuje magický internát v Kuří-Okovicích.

Ale vezměte si Ricka Riordana a jeho Lovce blesků. Internet je plný komentářů o tom, že je to v podstatě opsaný Harry Potter (já to vidím stejně a proto jsem Lovce blesků odložila hned v první půlce) – a jaký to má úspěch. Protože má jiný styl než Rowlingová.

Pokud vás napadlo témat víc a máte pocit, že jedno z nich „už napsal někdo jiný“, pro klid duše se pusťte do toho druhého. Jestli ale máte jen toto jedno téma, nebojte se toho. Pokud nevytváříte vědomý plagiát, což by bylo samozřejmě špatně, pak se váš příběh začne dříve nebo později tak jako tak lišit.

Psát jen o tom, co známe?

Sám King připouští, že na hodinách psaní se většinou doporučuje psát o tom, co člověk zná. To je samozřejmě dobrá rada, protože bude vaše psaní přesvědčivé. King však přichází s logickou námitkou: „Ale co když chcete psát o kosmických lodích, které objevují nové planety, nebo o muži, který zavraždí manželku a snaží se zlikvidovat její tělo v sekačce na dřevo? Jak má spisovatel takové smyšlené nápady (nebo tisíce jiných dát dohromady s poučkou ‚pište o tom, co znáte‘?“ A hned si odpovídá, že tu poučku musíte vykládat „co nejobecněji a nejšířeji“ a dodává, že „srdce toho hodně ví a stejně tak představivost“.

Na příkladu Johna Grishama, který je právník a píše své romány z právnického světa, King dokresluje své doporučení. „John Grisham pochopitelně zná právníky. Vy znáte něco jiného a jste díky tomu v určitém směru jedineční. Tak seberte odvahu … a povězte nám všechno, co víte…“

Barbora Nesvadbová, jejíž knihy jsem se pokoušela číst a nebaví mě, ale respektuji ji jako úspěšnou českou spisovatelku, jednou v odpověď na otázku, zda vše ve svých knihách jsou její skutečné zážitky, opáčila: „Myslíte si, že autoři detektivek jsou ve skutečnosti vrazi?“ S tímto výrokem musím rozhodně souhlasit.

Nemusíte tedy psát jen o tom, s čím máte bezprostřední zkušenost. Hlavní je si o tom co nejvíce zjistit, pokud se to netýká přímo Vás. Jsem z úplné rodiny a píšu o dětech bez rodičů a bez domova. Protože mě to zajímá, hodně jsem si o tom načetla a také píšu o sociálních případech.

Co když je téma pro vás příliš těžké (ale stejně o tom chcete psát)?

Dopředu nemusíte umět odhadnout, jestli jste se nepustili do příliš těžkého tématu. Podstatné je ale začít. Bude-li příliš těžké pokračovat, k tématu můžete dozrát později. Já jsem základ příběhu ze svého románu Pouštní včela vymyslela při útocích na newyorská Dvojčata 11. září 2001. Trvalo mi však přes deset let, než jsem nabrala dostatek zkušeností se světem politiky a zároveň i s nešťastnou láskou, abych mohla tento román zpracovat a on se dočkal svého vydání na jaře 2017. Po celou tu dobu jsem si pro něj sbírala materiál, psala poznámky a promýšlela jej.

Sama jsem v dospívání začala psát ve chvíli, kdy jsem nemohla najít knížku, kterou bych si ráda přečetla. Nacházela jsem spoustu zajímavých knih, ale ne právě tu, o které jsem snila – načež jsem si uvědomila, že je mým úkolem ji napsat.

A hned jsem se do toho pustila. Bylo mi 14 let a knížka se jmenovala Hanka a vyprávěla o dívce z dětského domova. Knihu jsem nedopsala, protože jsem na sebe tenkrát vzala příliš těžké téma. Přesto však, když datuji své spisovatelské začátky, vždy uvádím Hanku jako svou první, i když nedokončenou, a do daného žánru – příběhů o opuštěných dětech – jsem zkrátka dorostla.

O tom, jak postupovat, když se pouštíte do tématu, s nímž nemáte osobní zkušenost, jsem psala už dříve. Tipy najdete v článku Jak vybrat správné prostředí pro svou knihu.

Analýza (nikoli paralýza)

Možná jste se už setkali s termínem analýza paralýza. Pokud ne, dobře si to zapamatujte, abyste poznali, když se v takové situaci ocitnete. Před vlastním psaním je nepochybně důležité prozkoumat terén, nasbírat dostatek materiálu a vše si řádně připravit – jak jsme o tom mluvili v předchozí kapitole, zda je možné psát o tom, s čím nemáme přímou zkušenost.

V jednu chvíli je však potřeba s přípravnou fází přestat a přejít do fáze psací. Pokud máte pocit, že vám „ještě něco chybí“, můžete to ověřit dodatečně. První verze stejně nikdy není dokonalá. Hlavní je, aby vůbec vznikla.

V místech, kde přetrvají nejasnosti, si můžete udělat nějakou značku – já například používám tři vykřičníky, k nimž dodám vyjasňující poznámku. Vypadá to takto: “(!!! Dohledat číslo dálnice)”. Když pak první verzi „čistím“, zadám do CTRL+F tři vykřičníky a postupně odstraňuji nejasnosti.

Co když nemáte vůbec žádné téma? Aneb Kde hledat inspiraci

Hodně jste přemýšleli, pořád se nechcete vzdát myšlenky na napsání knihy, ale stále nemáte to pravé téma. Je to méně častý případ, ale ani pro vás není nic ztraceno. Inspiraci můžete najít všude. Pozorně se dívejte kolem sebe, kamkoli půjdete. Poslouchejte, co si lidé povídají.

Všechno má svůj příběh, který jen čeká, až jej někdo odhalí. Skrývá se v každé zprávě, v každém člověku, v každém předmětu, v každé události. Rozšmajdaný sandál ležící na trávníku pod okny paneláku na sídlišti má svůj příběh. Ztracená rukavice, která vypadla z kapsy bundy, má svůj příběh. Rozbité okno má svůj příběh.

O tom, kde jsem pro své příběhy v minulosti nacházela inspiraci já, si můžete přečíst v tomto dvoudílném článku Kde beru inspiraci I. – aneb Proč může být zábava poslouchat zprávy a Kde beru inspiraci 2 – aneb Nepodceňujte fanouškovskou fikci.

Zázračný šuplík

Zázračný šuplík je mé oblíbené téma. Pokud máte spisovatelské sklony, budou Vás věci použitelné do nějaké budoucí potenciální knížky napadat každou chvíli. Někdy to budou zajímavé postavy, vtipný odposlechnutý dialog, legrační jméno, které můžete použít pro nějakou postavu, či celá nová zápletka pro úplně jiný příběh.

Radím Vám, zapisujte si to. Pokud máte zvyk psát si to do mobilu, tak to čas od času přepište do počítače nebo na papír. Nebo do nějakého speciálního bločku (nebo spousty bločků). A všechny tyto poznámky uchovávejte na jednom místě. Já mám pro tyto účely svůj „zázračný šuplík“.

Až se Vám přihodí, že se jednou nebudete moct pohnout ve svém příběhu dál – a ono se Vám to určitě jednou přihodí, pak pochopíte, jak cennou věcí takový šuplík je. Začnete se těmi poznámkami probírat a to by bylo, abyste tam nenašli něco, co Váš spisovatelský blok prorazí a inspiruje vás k dalšímu psaní!

Praktické příklady toho, jak jsem v minulosti využila svůj šuplík pokladů ve své tvorbě, najdete v článku Zázračný šuplík aneb Netušená studnice pokladů.

Tak, myslím, že pro první den by to bylo informací až dost 😊 Již za necelý týden se zde znovu sejdeme a už budeme mluvit konkrétně o VAŠEM příběhu.

Do té doby tu pro vás mám ještě nějaké ty…

…akční kroky do následujícího týdne

Tento týden je kratší a navíc post-silvestrovský, což bývá pro řadu z nás náročné. A tak budou i akční kroky do příště jednoduché.

1/ Pořiďte si sešitek na nápady a mějte ho stále u sebe. Jakmile Vás něco napadne, zapište si to. Bude se Vám to hodit. Možná to zní triviálně, ale uvidíte, že se stane Vaším neocenitelným průvodcem a pomocníkem. Případně si vytvořte poznámkový soubor v telefonu a zvykněte si všechno zapisovat tam.

2/ Přemýšlejte o tématu či tématech, které jste si sepsali při našem cvičení. Do příštího týdne si k němu zkuste zapisovat vše, co dalšího Vás napadne.

3/ Prohlédněte si svůj denní rozvrh a promyslete si, kdy budete mít nejlépe čas na psaní, až se do toho skutečně pustíte. Psaní si samozřejmě svůj čas umí vynutit, ale je dobré být připravený.

A nezapomínejte na tři nejdůležitější věci, které musí každý spisovatel pravidelně provozovat:

Číst
Číst
Číst

PŘÍBĚHOVÉ KOSTKY

A v mezičase si můžete trénovat budování příběhu pomocí „příběhových kostkek“. Mám spojených několik sad, aby to bylo zajímavější. Každý týden namátkou vyberu devět kostek a ty hodím. Obrázky zde pak vyfotím. A Vy si můžete podle nich vystavět příběh. Můžete (ale nemusíte!) použít následující strukturu:

Kostka č. 1: úvodní událost
Kostka č. 2: prostředí příběhu
Kostka č. 3: první zlomový bod
Kostka č. 4: komplikace
Kostka č. 5: druhý zlomový bod (bod, z něhož není návratu)
Kostka č. 6: okolnosti, které vedou ke krizi
Kostka č. 7: krize
Kostka č. 8: situace vedoucí k vyřešení problémů či k závěru příběhu
Kostka č. 9: vyústění příběhu.

Tento týden padly tyto kostky: