Jakou scénou knihu „otevřít“

Dnes tu mám další díl z cyklu Jak začít. Tentokrát doslova. Rozhodli jste se napsat knížku, máte téma i zápletku, ale váháte, čím román otevřít? Nad touto otázkou se můžete pozastavit nejen v momentě, kdy teprve začínáte, ale i ve chvíli, kdy už máte velký kus knihy napsaný či dokonce první draft rukopisu hotový, ale nejste si jistí, jestli jste začátek zvolili nejvhodněji.

Každý příběh začíná nějakou zlomovou situací, změnou. Změna může být daná zvnějšku – Seznámení. Rozvod. Smrt. Narození. Přestěhování. Může být ale přicházet i zevnitř – odehrávat se v hrdinově hlavě. Díky tomu se zrodí příběh. Kdyby vše bylo statické a neměnné, tak nemáme čtenářům co vyprávět.

V jednom z předchozích příspěvků jsem nabídla tip, jak si sestavit základní osu příběhu. Napsali jste si jednotlivé scény na list papíru, vystříhali jednotlivé čtverečky a seřadili je tak, jak se váš příběh odvíjí.

To však neznamená, že musíte příběh ve své knížce vyprávět popořadě, v časové posloupnosti tak, jak se odehrál. Samozřejmě můžete – ale není to povinností. Někteří autoři rádi začínají takříkajíc od prostředka, a já patřím mezi ně. Vždycky tomu však nebylo.

Přišla jsem na to po napsání své první vydané knížky Nikki, vrať se. Je to příběh jednoduchý, při jeho napsání bylo pouhých osmnáct. Nikki je dívka z dětského domova, a ve své knížce jsem nejprve vylíčila její příběh od začátku do konce tak, jak se „stal“. Pak jsem dala knihu přečíst tehdejšímu kolegovi z tiskové agentury Liboru Dvořákovi a ten mi sice knihu pochválil (tak trochu i motivačně), ale řekl, že bych měla začít vyprávět od nějakého zajímavějšího místa dál v knize. Že když vyprávím od začátku, tedy nejprve představím postavy a popisuji prostředí, tak to čtenáře hned nevtáhne.

Nejdřív jsem nechápala, co tím myslí. Připadalo mi, že kniha je dokonalá tak, jak je. Ale Libor řekl: „Tak si to teď přečti od začátku očima čtenáře, ne očima autora. A ve chvíli, kdy narazíš na zajímavé místo, tak to přesuň na začátek.“

Nejdřív mi to přišlo nemyslitelné, ale rozhodla jsem se poslechnout. Sedla jsem k rukopisu a četla. V jednu chvíli jsem se dostala k zlomovému bodu v příběhu, kdy hlavní hrdinka Nikki přichází o svého nejlepšího kamaráda Johnnyho, kterého odvážejí z dětského domova. Scéna je to velmi dramatická a při jejím psaní jsem cítila silný příval emocí.

To bude můj začátek! svitlo mi náhle. „Vyřízla“ jsem danou kapitolu, přestěhovala ji na samý úvod a přemostila následný text tak, aby navazoval. A ono to najednou fungovalo výborně!

Svou prvotinu nabízím ke stažení zdarma jako e-knihu. Chcete-li se inspirovat mým začátkem, jak mi s tím poradil zkušený kolega, najdete ji zde (vyšla v roce 2000 v nakladatelství BBart).

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že takhle začínat musíte. Mně se to osvědčilo a používám to ráda, ale můžete svůj příběh vyprávět prostě tak, jak se sám odvíjel. Nabízím tuto radu pouze jako tip pro alternativní začátek. Protože tak máte možnost nechat čtenáře skočit rovnýma nohama přímo tam, kde se odehrává největší drama.

Takže – zaměřte se na nejzajímavější či nejdramatičtější scénu ze své základní osy příběhu a zkuste ji dát na začátek. Je to cesta, jak čtenáře okamžitě vtáhnout do děje!

Přečtěte si knihu očima čtenáře. Ve chvíli, kdy narazíte na zajímavé místo,
přesuňte ho na začátek a knihu tím otevřete.

Ať si pak čtenář zkusí odložit knihu a přestat číst! 🙂