27. TÝDEN – Jak napsat co nejlepší dialog

Co musí dialog splňovat – Znejte své hrdiny – Buďte konzistentní
– Neopakujte jména – Využívejte krátké popisy děje – Kdy je lepší dialog jen shrnout
– Čemu se vyhýbat – Ještě pár technikálií

Napsat dobrý dialog bývá často oříšek a mnozí začínající autoři z toho mají strach. Proč? Když nakladatelé posuzují nový rukopis, většina z nich se prý ze všeho nejdříve podívá na scénu s nějakým dialogem. Když je dialog nezaujme, rukopis nemá šanci. Je-li dialog dobrý, čtou dál.

Podle čtivých dialogů se pozná dobrá kniha. A o tom, jak takový chytlavý dialog správně napsat, je dnešní článek v rámci Projektu 2019 – Odstartujte svoji knihu (i Vy!).

Pokud jste se k Projektu 2019 připojili až teď, vůbec to nevadí. Projekt 2019, v jehož rámci můžete napsat knihu i Vy, lze začít kdykoli. Stačí vrátit se na začátek a postupovat krok za krokem.

Co musí dialog splňovat

O dialogu by bylo možné napsat celou knihu, v tomto článku se podíváme na to nejpodstatnější, co by měl každý začínající autor znát. Tak především – správně napsaný dialog musí plnit jednu z následujících funkcí:

Musí posouvat zápletku vpřed;
Přinášet důležité informace;
Ukazovat charakter postavy či vztahy mezi postavami;
Odhalovat minulost postav či míst významných pro příběh.

Pokud jste napsali rozhovor mezi dvěma či více postavami, který některou z těchto rolí neplní, pak do textu nepatří.

NIKDY nesmí být dialog jen plácání prázdné slámy. Je to nejkratší cesta, jak ztratit čtenáře, i když se vám ho původně povedlo zaháčkovat správně napsaným úvodem knihy.

Jak jsme si také řekli v minulém článku, dobrá kniha se pozná podle toho, že co nejvíce scén rozehrává a pouze nepopisuje. To platí pro dialog dvojnásob. Postava nemusí říkat, jestli se cítí smutná nebo veselá, sám obsah dialogu by to měl ukázat.

Znejte své hrdiny

Psaní dialogů vám půjde lehce od ruky, pokud budete své postavy znát opravdu dobře.

V článku o vytváření uvěřitelných postav jsme mluvili o tom, jak je podstatné znát své hrdiny co nejvíce. Nejlépe toho dosáhnete tak, že si založíte zvláštní soubor (nebo sešit), kde si toho o dané postavě napíšete co nejvíce. Můžete k tomu použít i tento pracovní list.

Při psaní každého dialogu mějte neustále na paměti, co vaše hrdiny motivuje, jací jsou, jakou mají minulost, jaké mají cíle, a pak vám psaní dialogu půjde úplně samo.

Dbejte přitom na přirozenost. Například – když si spolu povídají malé děti, neměly by znít jako dospělí. Tuto výtku jsem mimochodem obdržela po dopsání svého prvního románu Nikki, vrať se. Redaktorka mě upozornila, že spolu pěti- až jedenáctileté děti hovoří jako dospělí, a přiměla mě to trochu změnit. Dítě může znít přemoudřele, pokud je v příběhu obklopené dospělými, ale pořád by si mělo zachovat dětský ráz.

Stejně tak babička s dědečkem v domově důchodců budou těžko v hovoru používat výrazy jako Insťák či appka, tedy slang dnešních teenagerů.

Buďte konzistentní

Pokud jedna postava hovoří přemoudřele, dodržujte to důsledně v celé knize. Nebo pokud mluví slangově, neměla by najednou přejít do velmi spisovné řeči. Totéž platí i pro používání dialektu. (I když dialektu se spíše vyhýbejte, může se čtenářům hůře číst.)

Stejně jako v reálném životě, i v knihách platí, že mluvíme jinak s různými lidmi. Jinak budete mluvit s nejlepším kamarádem, s nadřízeným a s matkou. Totéž by se mělo odrazit i na vašich postavách.

Jsou samozřejmě situace, kdy se způsob mluvy vašeho hrdiny v průběhu knihy změní – jako je tomu například v My Fair Lady nebo v románu Růže pro Algernon, kde jsou hrdinové zpočátku nevzdělaní, ale pod vlivem okolností se začnou měnit a jejich mluva je čím dál spisovnější a květnatější.

Neopakujte jména

„Kdy ti to letí?“ zeptala se Jana.
„Ve tři,“ odpověděl Tomáš.
„To je za chvilku,“ posmutněla Jana.
„Já vím,“ souhlasil Tomáš.

Co je na této ukázce špatně? Ano, neustálé opakování jmen. Pokud se spolu baví dvě postavy a je jasné, co která povídá, nemusíte neustále opakovat jejich jména. A už vůbec ne v rámci přímé řeči. Podívejte se na následující příklad:

„Kdy ti to letí, Jano?“
„Ve tři, Tomáši.“
„To je za chvilku, Jano.“
„Já vím, Tomáši.“

Tahá to za uši, co? 😊 (Vlastně za oči.) Toto rozhodně není zprávný způsob.

Krátké popisy děje

Chybou je samozřejmě psát příliš dlouhé dialogy, v nichž čtenář ztratí přehled, kdo to právě mluví. Musí se vracet v textu zpět, což naruší splavnost děje. K tomu, abyste se tomu vyhnuli, jsou ideální krátké popisy děje, jimiž můžete dialog prokládat.

Příklad: „Už toho mám dost, tohle si nenechám líbit.“ Jiří roztrhal papír na malé kousky a vyhodil je do vzduchu. „Ať si trhnou nohou, já končím.“

Monika míchala kávu a nevypadala, že by ji to zaskočilo. „Jak myslíš, ale vyřiď si to s nimi sám.“

Díky těmto krátkým popisným akcím se vyhnete tomu, že musíte opakovat, kdo co řekl.

Kdy je lepší dialog jen shrnout

Ve chvíli, kdy dialog neposunuje zápletku vpřed, nemusíte jej rozehrávat, ale naopak je potřeba jej pouze shrnout. Čtenář nemusí vidět vše v reálném čase.

Představte si situaci, kdy detektiv vyslýchá klíčového svědka zločinu a vy to sledujete v přímém přenosu. Poté přijde detektiv na stanici a informuje o tomto výslechu svého nadřízeného. Nemusíte mu to doslova přeříkat znovu, čtenáře byste nudili. Stačí zmínit, že to proběhlo, a pokračovat k dalšímu podstatnému ději.

Podobným případem je, když hlavní hrdince zavolá uprostřed večeře s přítelem matka a ona s ní půl hodiny mluví. Nemusíte čtenáři tento rozhovor rozehrávat před očima, pokud v něm nezazní nic zásadního. Stačí, když napíšete, že ten muž celou dobu protáčel panenky a ona omluvně krčila rameny, a navázat pak hovor poté, co telefonát ukončí.

Čemu se vyhýbat

Small talku. Není nic horšího než čtenáře nudit hovorem o počasí či prázdným tlacháním, které má zaplnit řádky.
Pozdravům a zdvořilostem. Není potřeba na úvod a závěr rozhovoru psát pozdravy a zdvořilosti typu: „Jak se máte?“ Dialog má odrážet život, ale ne tak do detailu.
Řečovým vsuvkám. I pokud chcete ukázat, že se některá z postav nedokáže „vyžvejknout“, omezte vsuvky jako „ehm, ééé,“ na minimum.

Ještě pár technikálií

Když začíná mluvit jiná osoba, musíte začít další řádek. A to i za předpokladu, že na předchozím řádku stojí pouze: „Hm.“
Když postava něco nedořekne, můžete její větu zakončit buď pomlčkou, pokud je přerušena náhle, anebo třemi tečkami, pokud se postava sama odmlčí uprostřed myšlenky.
Nezačínejte odstavec takto: Mirek řekl: „Pojďme domů, tady už nemáme co dělat.“ Místo toho to otočte a napište: „Pojďme domů, tady už nemáme co dělat,“ řekl Mirek.
Neměňte způsob, jakým označujete nějakou postavu, pokud čtenáři nebude zcela jasné, koho tím myslíte. Pokud napíšete „Mirek řekl“, a o pár odstavců dál bude „Pan Kratochvíl nastartoval motor“, může čtenář tápat, jestli Mirek a Kratochvíl jsou tatáž osoba.
V dialogu můžete používat slang i nespisovnou řeč.

Akční kroky do následujícího týdne

Vypěstujte si zvyk poslouchat rozhovory lidí v hromadné dopravě anebo třeba v kavárně, když zrovna na někoho čekáte (anebo si na kafe zajděte rovnou sami). Všímejte si, jak lidé mluví. Cokoli, co vás zaujme, si poznamenejte.
Projděte si dialogy ve svém textu a zamyslete se, zda splňují jednu z výše zmíněných rolí. Pokud ne, jak by to šlo změnit?
Zkuste identifikovat místa, kde lze namísto „řekl“ či „řekla“ vložit krátké popisy děje, které tyto doložky nahradí.

A na závěr samozřejmě ještě Příběhové kostky, tentokrát tam vidím loupežný motiv s lékařským podtextem… co vy?