Jak přeměnit vaši fan fiction na knížku

S fan fiction aneb fanouškovskou fikcí mají zkušenost mnozí z nás – ať už s jejím čtením, když náš oblíbený příběh skončil příliš brzy (řekněme, že měl „pouhých“ sedm dílů), a my přitom ještě lačnili po jakémkoli pokračování, anebo s jejím psaním, když nás děj natolik vtáhl, že jsme pocítili potřebu stát se jednou z postav a přímo se do něj zapojit.

Fan fiction má také řadu odpůrců, ale pro ty tento článek zkrátka není určený. Pokud vás fan fiction v žádném ohledu nezajímá, s klidem tento článek zavřete. Pokud jste ale podobně „postižení“ jako já a rádi ji píšete, protože vám to umožňuje příběhy autentičtěji prožívat, pak čtěte dál. Možná mám pro vás zajímavý tip, který by mohl postrčit vpřed i vaši knižní tvorbu.

Zřejmě jste už slyšeli o tom, že některé velmi úspěšné knihy původně vznikly jako fan fiction. Typickým příkladem je román Padesát odstínů šedi, který vznikl jako fanouškovská fikce o Stmívání. Mně osobně se nelíbilo ani Stmívání, ani Padesát odstínů šedi, ale to sem teď nepatří. Faktem je, že příběh původně vznikl čistě jako fan fiction, a až posléze byl „odpreparován“ a vydán s pozměněnými postavami a prostředím a stal se bestsellerem.

Jelikož i já jsem se rozhodla předělat svou fanouškovskou fikci na příběh, který by mohl vyjít (a následně i vyšel) knižně, rozhodla jsem se napsat tento článek o tom, jak takovou transmutaci vlastně provést v praxi.

Valeriin příběh

Jako fan fiction postupně vznikly dvě moje knížky. Více o tom se můžete dočíst v článku Kde beru inspiraci 2. Nyní rozepíšu, jak jsem postupovala v případě Míši v síti. Nejprve pár slov o původní zápletce. Pokud Vás nezajímá a chcete rovnou přeskočit k postupu přeměny, sjeďte k dalšímu mezititulku Postup přeměny.

Míša v síti původně vznikla v prostředí trilogie Matrix. Uchvátil mě svět hackerů, kteří zachraňují svět, a hltala jsem vše od filmové trilogie, přes Animatrix až po matrixovské komixy. Vymyslela jsem si postavu Valerie, která se inspirovala animatrixovým Kid Story, a procházela s ní vším, co se odehrávalo na filmovém plátně.

Valerie však měla i svůj vlastní příběh. Dcera feťačky, vyrůstající ve squattu mezi dalšími feťáky a alkoholiky, která se ocitla bez rodičů zhruba ve třech letech, kdy její matka zřejmě zemřela na zlatou ránu. Typické dítě ulice, malá drsňačka vyrůstající víceméně bez dozoru a zvyklá, že je vždy po jejím, která si nic nedělá z autorit typu policie a v čele party drobných zlodějíčků krade elektroniku či cigarety a na černém trhu směňuje za peníze, a za nebojácnou fasádou pečlivě skrývá touhu po rodině a zázemí.

V osmi letech objeví netušeně bohatý svět – internetové kavárny. Začne trávit spoustu času ve virtuálním světě, kde si vytvoří svůj vlastní svět podléhající jejím pravidlům. Starší kamarád, který pracuje v internetové kavárně, ji posléze naučí i základy programování, které pak sama rozvíjí a od kterého už sama udělá pod vedením anonymních přítel v chatroomech krůček do nelegálního světa hackingu. To už je jí deset let. (Děti ze světa Matrixu byly holt vždy napřed. 🙂 )

Postupně se tak vypracuje, že se dostane do hledáčku Morphea. Ten ji jednoho dne – to už je jí jedenáct – osloví a nabídne jí odpojení a život v „jiném světě“. Ona s nadšením nabídku přijme. Přijede pro ni stejné auto s Apocem, Switch a Trinity, které odvezlo k Morpheovi i Nea. Tam ji stejnou procedurou odpojí a Valerie se probouzí v posledním lidském městě hluboko u zemského jádra.

A následuje Valeriin příběh v Ziónu a posléze (po dalších dlouchých čtyřech letech, které Valerie sotva přetrpí) na palubě Morpheova vznášedla Nebuchadnezzaru, kde v závěru přispěje k záchraně Ziónu i k míru mezi lidmi a stroji (bez ní by to Neo prostě sám nedal 🙂 ). Morpheus je přitom pro ni otcovskou postavou a Trinity mateřskou, i když s ní má velmi komplikovaný vztah, který se odehrává spíše jen v její hlavě, tedy po většinu času.

Postup přeměny

Poté, co se mi úspěšně podařilo přepracovat fan fiction na téma Ztraceni (Lost), která vyšla jako Patricie (příběh o dospívajících dětech závislých na alkoholu), napadlo mě pokusit se předělat na knihu i mou Matrix story alias Valeriin příběh.

Věděla jsem, že mám základ funkčního děje, ale potřebovala jsem ucelenější představu, kam ho v našem, reálném, světě zasadit. Nechala jsem to chvíli v hlavě uležet a čekala jsem na správnou inspiraci.

A pak to jednoho dne přišlo. Valerii přejmenuju na Michaelu (Valerie mi přišlo pro české prostředí příliš snobské jméno), Morphea předělám na jejího otce a Trinity bude matka, která jí umřela, když Míša přicházela na svět. Anebo neumřela…? Každopádně si to Michaela myslí. Netuší, že ve skutečnosti její matka žije, ale kvůli své hackerské minulosti, kdy kvůli ní skončili za mřížemi bossové organizovaného zločinu, musí žít inkognito v programu na ochranu svědků…

Míša žijící bez matky, vychovávaná jen otcem, je tak trochu nezvladatelná, nedělá si nic z autorit – potud naprostá totožnost s matrixovskou Valerií (až na to, že Míša nekrade, protože to nemá zapotřebí).

Zbývalo už „jen“ to vše správně “překlopit”. Zároveň mě napadlo spojit ho s příběhem o třech sourozencích s komplikovaným sourozeneckým vztahem, který jsem napsala už předtím.

Ze všeho nejdříve jsem svou Matrix story uložila pod jiným názvem – pracovně jsem ji  nazvala Micha3la. Trojka v názvu měla představovat písmeno E psané hackerským stylem. Posléze jsem přes CTRL+H zaměnila v celém příběhu jména Valerie, Morphea i Trinity (z které se stala učitelka Vránová) na jména civilní. (Nezapomeňte si při tomto postupu ověřit, jestli mají jména při skloňování stejné koncovky ve VŠECH pádech.)

Pak jsem procházela celý text a s těžkým srdcem vymazávala celé velké celky, které v knize nemohly být, protože byly příliš provázané s prostředím Matrixu. V tom, co zbylo, jsem pak text postupně rozdělila na jednotlivé části, které byly zárodky kapitol. Vznikla tak základní osa příběhu, kterou jsem přenesla na improvizovanou nástěnku – viz obrázek. Nástěnku jsem udělala z obyčejných papírů A4, na které jsem přilepila rozstříhané proužky, do nichž šlo zasunovat oranžové papírky s názvy scén či kapitol.

Kapitoly na nástěnce byly volně posunovací, mohla jsem jejich pořadí postupem času měnit, přehazovat i vyhazovat či přidávat, a také jsem to dělala, jak se příběh dál rozvíjel a propojoval se s příběhem Báry, Elišky a Jakuba, tak, aby se odvíjel co nejsplavněji. (Nástěnka sestávala ze tří takovýchto A4 částí.)

Když jsem si po sobě takto hrubě nadraftovaný text přečetla, identifikovala jsem místa, kde bylo potřeba domyslet mosty, jak se děj dostal z jednoho bodu do druhého poté, co jsem odstranila některé velké celky příliš propojené s Matrixem. Posléze jsem začala doplňovat „klouby“ a nabalovat „svaly“ (viz článek Anatomie příběhu), aby byl děj co nejbohatší.

Na závěr jsem si nechala knížku svázat, abych ji mohla dát číst svým kamarádům na posouzení už v knižní podobě. (Nechala jsem si předtím svázat i Valeriin příběh, ale to je jen pro mě, nikomu ho neukazuju.)

Když si teď, s odstupem pěti let, čtu vydanou Míšu v síti, jen velmi nesnadno za ní hledám svou původní fan fiction z Matrixu. Nebýt této scifi trilogie, příběh Míši by zřejmě nikdy nevznikl a já bych byla o jednu knížku chudší.

Takže rada pro vás – pokud máte napsanou nějakou dobrou fan fiction a rádi byste napsali knížku, zamyslete se nad tím, jestli tyto dvě věci nejdou propojit. Dejte si od textu trochu odstup a řekněte si – kdo je hlavní hrdina? Mohl by fungovat i v jiném prostředí? Co je jeho životní cesta? Odkud pochází a co je jeho hlavní problém?

A pak si zkuste představit, že by takový hrdina pocházel z vašeho prostředí. Nebo třeba z jiného prostředí, možná také smyšleného, ale dostatečně jiného, než v němž se ve vaší hlavě zrodil. Třeba zjistíte, že už vlastně máte napsaný pěkný kus knížky, která se jednoho dne dočká vydání… 🙂