17. TÝDEN – PRVNÍ VĚTA, KTERÁ STRHNE ČTENÁŘE

Trýzeň první věty – Typy prvních vět – Klišé aneb čemu se vyhnout
– Čím (také) nezačínat – Ještě pár příkladů z bestsellerů…

„První věta v literárním díle se v mnohém podobá úvodním tahům šachové hry. Jestliže je takové otevření úspěšné, nezaručuje to ještě samo o sobě zdařilý průběh další partie. Nepovedené zahájení však předem odsuzuje celý podnik k nezdaru.“
/Petr Hajn – Jak se píší knihy./

Přeju vám všem krásné velikonoční pondělí. Sváteční dny jsou ideální pro to, aby člověk pokročil s psaním. Pokud je krásné počasí, což zrovna dnes je, můžete si vzít laptop někam ven na zahrádku a pracovat na své knize tam. Snad vás v takové sváteční pohodě zastihl i tento článek.

Dnes tematicky úzce navazujeme na článek předchozí, kde jsme hovořili o tom, co nesmí chybět v první kapitole. Teď se blíže podíváme na to, jak napsat co nejlepší první větu, a naopak, jaká první věta (či první odstavec) čtenáře spíše odradí.

Pokud jste se k Projektu 2019 připojili až teď, vůbec to nevadí. Projekt 2019, v jehož rámci můžete napsat knihu i Vy, lze začít kdykoli. Stačí vrátit se na začátek a postupovat krok za krokem.

Trýzeň první věty

Napsat první větu románu může být celá věda. Výše citovaný Petr Hajn dokonce hovoří o „komplexu první věty“, který u autorů může vzniknout. Začít od druhé věty podle něj pak nepomáhá, protože další věta okamžitě zaujme místo té počáteční a váš komplex první věty se dále prohloubí. Jak by tedy měla úvodní slova vašeho románu vypadat, aby čtenář rozhodně chtěl číst dál?

V minulém článku jsme si řekli, že klíčem je vyvolat v čtenáři otázky. Jak to bude dál? Dopadnou padoucha? Vysvobodí princeznu? Odvrátí katastrofu? Jakmile se vám toto podaří, pak jste čtenáře polapili. A právě tady se skrývá příležitost. Jedna z možností je tuto otázku výslovně uvést v první větě či odstavci prostřednictvím úvahy hlavního hrdiny, který přemýšlí o nastalé situaci a klade si otázky. Měl by je klást takovým způsobem, aby po odpovědích prahl i čtenář.

Další možnost je položit tyto otázky prostřednictvím dialogu. Rozhodnete-li se začít dialogem, nemějte ho příliš dlouhý. Postačí prostá výměna mezi dvěma osobami, kdy každá pronese jednu větu. Dlouhý dialog bez dostatečného kontextu by čtenáře mohl zmást.

Existuje však spousta dalších možností, jak knihu začít a zaujmout čtenáře.

Nejlepší úvodní věty … obsahují všechen konflikt z třísetstránkového příběhu
zhuštěný do dvaceti slov či méně.
/Jodie Archer – Šifra mistra bestselleru/

Typy prvních vět

Jaké to tedy jsou? Jacob M. Appel, přispěvatel časopisu Writer’s Digest, vypočítal následujících sedm kategorií prvních vět:

Konstatování obecně platného principu.

„Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ (Jane Austenová: Pýcha a předsudek)

„Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina):

Tato technika se často objevuje u evropských klasiků. Samozřejmě, že pak musí obsah románu tomuto sdělení odpovídat.

Jednoduché prohlášení.

„Byla to rozkoš – pálit.“ (Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita)

„Právě v tom okamžiku jsem zahlédl kyvadlo.“ (Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo)

Jde o velmi jednoduché sdělení, a přitom se v něm skrývá závažnost celého příběhu.

Konstatování dvou fakt, která spolu souvisí.

„V městečku žili dva hluchoněmí, které jste vždycky našli pospolu.“ (Carson McCullers: Srdce je osamělý lovec)

Pokud by v městečku žili dva hluchoněmí, ještě to nenese příběh. Ovšem dva hluchoněmí, kteří byli neoddělitelní, tam už se něco skrývá.

Konstatování, jehož význam bude zřejmý až později.

„Bylo to v Sýrii jednoho zimního dne o páté hodině ranní.“ (Agatha Christie: Vražda v Orient-expresu)

„Scarlett O’Harová nebyla krásná, ale muži si to málokdy uvědomovali, když byli zaujati jejím kouzlem, jak se to právě dělo dvojčatům Tarletonových.“ (Margaret Mitchellová: Jih proti Severu)

V první větě je možné ukrýt vodítko, které bude čtenáři zřejmé až během čtení. Často se to využívá v detektivkách. V druhém příkladu zase tato první věta ozřejmuje čtenáři, jak hlavní hrdinka působila na lidi a zvlášť na muže.

Prohlášení, které představí hrdinovo vnímání či povahu.

„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin.“ (Vladimir Nabokov: Lolita)

„CO teda jako bude, he?“ (Anthony Burgess: Mechanický pomeranč)

Z obou těchto příkladů je hned z první věty patrné, v jakém duchu se následující vyprávění ponese.

Věta naznačující tón a náladu příběhu.

„Amerigo Bonasera seděl v síni 3. newyorského trestního soudu a čekal na spravedlnost; na pomstu mužům, kteří tak surově ublížili jeho dceři a kteří se ji pokusili zneuctít.“ (Mario Puzo: Kmotr)

Z úvodní věty jasně vyplývá, že se jedná o příběh o pomstě.

Věta rámující celý příběh.

„V osmnáctém století žil ve Francii muž, který patřil k nejgeniálnějším a zároveň nejnestvůrnějším postavám této epochy, která nebyla nijak chudá na geniální a nestvůrné postavy.“ (Patrick Süskind: Parfém)

„Navěky zůstane mým osudem pamatovat si chlapce s hrozným hlasem – ne snad kvůli jeho hlasu nebo proto, že to byl nejmenší člověk, jakého jsem kdy poznal, a dokonce ani ne proto, že zavinil smrt mé matky, ale proto, že díky jemu věřím v Boha; stal jsem se křesťanem zásluho Owena Meanyho.“ (John Irving: Modlitba za Owena Meanyho)

Klišé aneb čemu se vyhnout

Některé úvodní odstavce se opakují v tolika románech, že se z nich již stala klišé a většina literárních redaktorů vám nedoporučí jimi začínat. Rachel Stout ze združení vydavatelů NY Book Editors upozorňuje na tři základní typy neoriginálních začátků, kterých byste se měli vyvarovat.

Probuzení

Hlavní hrdina se probudí se škubnutím po zazvonění budíku nebo proto, že někdo zavolá jeho jméno, či ho zašimrají paprsky slunce. Je to tak nadužívané zřejmě proto, že náš den začíná probuzením, a tak máme tendenci tím začínat i psaní našich příběhů.

Sen

Úvodní scéna představuje sen, z něhož se hrdina později probudí. Polde Rachel Stout je to ještě horší než scéna s probuzením, protože to je pro čtenáře zavádějící. Také to může vést ke zklamání, pokud čtenáře zaujme více děj snu než vlastní příběh.

Doslovné představení hrdiny.

Když hrdina zevrubně představuje sebe samého, nevtahuje tím čtenáře do děje a ten se tolik nezaháčkuje. Namísto toho, aby hrdina sám sebe představil, je lepší nechat ho ukázat vám, co dělá, co chce, co chce říct či jak se k němu chovají ostatní.

Popis sama sebe v zrcadle.

Pokud něco na vzhledu hrdiny nemá přímou souvislost se zápletkou (například pokud je hlavní hrdinka znetvořená a příběh je o tom, jak si chce vydělat peníze na plastickou operaci), pak jsou popisy sama sebe v zrcadle řazeny mezi přílišná klišé, jimiž čtenáře určitě neohromíte. Můžete si to ovšem na později – když se hrdina zahlédne v zrcadle poté, co už o něm čtenář něco málo ví.

S tímto výčtem samozřejmě nemusíte souhlasit a můžete si napsat první větu, jakou chcete, podle mého názoru ale na tom něco je. Mimochodem, s překvapením jsem zjistila, že jsem Hodinu psodava začínala právě jedním z těchto tří (konkrétně probuzením). Takže mi to nasadilo brouka do hlavy a myslím, že to změním. 🙂

Čím (také) nezačínat

Troufám si tvrdit, že obzvláště v dnešní zrychlené době je prvních pár odstavců důležitějších než samotná první věta. I tak se ale dá obecně říct, které věci by se v úvodní větě či odstavci objevit neměly.

Nezačínejte popisem prostředí či příliš složitým či mnohovrstevným prvním odstavcem, v němž se pokusíte vysvětlit vše, co se v knize nadále odehraje.
Nezačínejte počasím, pokud to není pro děj románu klíčové (například pokud se loď plná lidí zmítá v strašlivé bouři uprostřed moře, pak o blescích klidně pohovořte).

Ještě pár příkladů z bestsellerů…

…které vypíchli autoři Šifry mistra bestselleru:

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ (Virginia Woolfová, Paní Dallowayová)
„Jack Torrance si pomyslel: důležitý blbeček.“ (Stephen King: Osvícení)
„Belle Světlana prohlížela svou nahou postavu ve velkém zrcadle a připravovala se na sexuální schůzku za třicet tisíc dolarů na hodinu s patnáctiletým synem arabského ropného magnáta.“ (Jackie Collins: Naivní mrcha)
„Mé rozhodnutí stát se právníkem bylo nezvratně zpečetěno, když jsem si uvědomil, že můj otec právnickou profesi nenávidí.“ (John Grisham: Vyvolávač deště)
„Většinu dní si přeju, abych byla raději britská jednolibrovka než africká holka.“ (Chris Cleave: Včelička)
„Tajemství je v tom, jak zemřít.“ (Dan Brown: Ztracený symbol)
„Vy byst se netvářili skepticky, kdyby vám někdo tvrdil, že strávil celý víkend s Bohem, a ještě k tomu v chatrči?“ (William Young: Chatrč)
„Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu 1974.“ (Jeffrey Eugenidas: Hermafrodit)
„Bílou dívku zastřelí jako první.“ (Toni Morrisonová: Ráj)
„Byla připoutaná koženými řemeny k úzké pryčně s rámem z tvrzené oceli.“ (Stieg Larsson: Dívka, která si hrála s ohněm)
„Milovala jsem New York tou vášnivou láskou, kterou jsem si vyhradila jinak už jen pro jedinou věc ve svém životě.“ (Sylvie Dayová: Spoutaná)

Jak uvádí autoři Šifry mistra bestselleru, všechny tyto věty přímo křičí, že přichází zápletka. První věta vám často poskytne jasnou představu o tom, do jaké míry autor ovládá to, co se vám snaží nabídnout, a zda má styl, který dokáže oslovit miliony lidí.

Pro inspiraci si můžete stáhnout přehled 333 prvních vět, které jsem pro vás před časem zpracovala jako e-Knihu.

Akční kroky do následujícího týdne:

Podívejte se, jestli vás příběh nyní nezačíná některou z vět, které se nedoporučují.
Zamyslete se nad tím, která ze sedmi výše uvedených kategorií prvních vět by se nejlépe hodila pro váš příběh.
A samozřejmě, kdykoli teď budete číst nějakou knihu, věnujte pozornost první větě.

Příběhové kostky, dnes opět s mnoha možnostmi výkladu!